Rozhovor začíná dřív, než promluvíme
Často se před rozhovorem připravujeme na to, co řekneme. Promýšlíme si argumenty, hledáme správná slova, připravujeme si odpovědi na možné otázky. Zvlášť, když nás čeká rozhovor, o kterém tušíme, že nebude úplně jednoduchý.
Mnohem méně už přemýšlíme nad tím, v jakém vnitřním nastavení do rozhovoru vstupujeme. A přitom právě to může mít na jeho průběh obrovský vliv.
Představte si, že Vás čeká rozhovor s rodičem, se kterým už máte nepříjemnou zkušenost, nebo se zaměstnancem, od kterého očekáváte nesouhlas či výhrady. Ještě jste se nepotkali, netušíte výsledek a Vám už běží v hlavě scénář celého rozhovoru…
Naše mysl se začne připravovat.
Ne na rozhovor. Na obranu.
Možná jsme pak o něco méně otevření. Možná více ve střehu. Jinak se tváříme, jinak zní náš hlas, jinak reagujeme na první větu.
A i dobře míněná slova pak mohou znít tvrději, než bychom chtěli.
Druhá strana přitom často velmi rychle vycítí, s čím do rozhovoru přicházíme. Může vnímat naši nejistotu, nervozitu, obavy nebo nedůvěru ve vlastní rozhodnutí. Prozradí nás tón hlasu, výraz ve tváři, způsob, jak reagujeme nebo naše potřeba příliš vysvětlovat a obhajovat se.
Druhá strana na naše nastavení reaguje. Někdy přesně způsobem, kterého jsme se předem obávali.
Jak to zkusit jinak?
Než vstoupíte do náročného rozhovoru, na chvíli se zastavte.
Možná není potřeba promýšlet další argumenty nebo hledat ještě přesnější slova. Místo toho zaměřte pozornost sami na sebe. Na to, s čím do rozhovoru vstupujete.
Položte si 3 jednoduché otázky:
Jaký výsledek bych chtěl/a, aby tento rozhovor měl?
Jak se chci při tomto rozhovoru cítit?
A třetí, možná nejdůležitější:
Jak chci, aby se v rozhovoru cítila druhá strana?
Smyslem této krátké techniky je představit si rozhovor předem a procítit si ho v pozitivním naladění s představou dobrého výsledku.
Nemůžeme ovlivnit druhé ani jejich reakce. Můžeme ale ovlivnit, s čím a jak do rozhovoru vstupujeme my sami.
S jakým vnitřním nastavením vstupujete do rozhovoru, který Vás právě teď čeká?